Co Američanovi hlava nebere aneb Rozdíly v pracovním právu

Kultura pracovního prostředí v různých zemích se neliší jenom jazykem.

Obchod se dělá jinak ve střední Evropě, kde je třeba být v korespondenci zdvořilý a užívat vysokoškolské tituly, jinak v Rusku, kam se člověk musí vybavit jedněmi rezervními játry navíc, aby ustál smršť vodek při uzavírání smluv, a jinak v USA, kde je nezbytnou součástí práce v kanceláři společný neoficiální teambuilding a networking na popracovním pivu.

Právě o několika rozdílech mezi americkým a českým pracovním právem a prostředím se tady zmíníme.

Na co náš zbrusunový americký kolega, řečeno po česku, čučí jak puk, když nastoupí do české firmy?

Tak většinou především na to, že mu v prvním měsíci nepřijde žádná výplata. Ve Státech se mzda většinou posílá dvakrát měsíčně, není tedy divu, když se náš novopečený krajan v půli měsíce shání po penězích, které neuvidí ještě několik týdnů.

Při sepisování smlouvy bude pravděpodobně chtít mluvit o takových, pro Čecha banálních věcech, jako kolik má mít týdnů placené dovolené, jaká je výpovědní lhůta a podobně. Všechny tyhle státem regulované položky se v USA řeší v každé smlouvě individuálně, její sepisování se tedy neomezuje na dohodu o výši odměny, je to záležitost mnohem komplexnější.

A pokud náš americký soudruh udělá nějakou chybu a začne si okamžitě balit věci, nedivme se. Ve své vlasti, pokud ve firmě nepracuje mnoho let, by za ni mohl být odejit na hodinu. My mu ale s klidným úsměvem vezmeme zabalený kufr z ruky a ujistíme ho, že jestli se mu něco nepovedlo, český zaměstnavatel ho za to rád bude ještě dva měsíce platit, a on může poklidně v pracovní době hledat nové zaměstnání.

Protože u nás je blaze.

další články na téma: lidské zdroje